Vítej v Klubu psáčů, kde se rodí lepší autoři.
Kde se vzal Klub psáčů
a proč vznikl?
Svůj debut jsem napsal za 2 roky a dalších 5 úmorných let ho zachraňoval.
Proč? Holt mělké základy žádné stavení neudrží.
Vzdělával jsem se, ale v českých zdrojích brzo narazil na strop. Nebyl nikdo, kdo by odpověděl na moje otázky a po technické stránce mi vysvětlil, proč můj příběh nefunguje. Roky jsem bádal a doloval, až vznikl Klub Psáčů. Protože kdybych tenkrát věděl věci, o kterých dneska učím, ušetřil bych si spoustu času, přepisů a nervů.
Ty naštěstí tímhle bahnem procházet nemusíš. Díky Klubu psáčů si osvojíš moderní principy storytellingu, zjistíš, jak psát chytlavější příběhy a vypiluješ své psaní.
Tak nechoď blátem a radši se pojď podívat, kudy stezka vede.
Klub psáčů se zrodil na troskách mého rukopisu…
V roce 2015 jsem odložil 800 stran rozpracované trilogie se zdrcujícím uvědoměním: Nejsem dost dobrej.
Nad svou fantasy jsem strávil 3 roky, do psaní byl zapálenej, nemluvil o ničem jiném a na párty tak nepatřil k těm nejzábavnějším hostům.
Po večerech a nocích jsem hltal blogové články o psaní. Denně jsem dvacet minut pročítal výstřižky z knížek, abych nadupal slovní zásobu. Procvičoval psáčské techniky popisů a dialogů. Hodiny četl knížky o psaní a zbytek večerů strávil nad klávesnicí.
Magořina? Dost.
Sociální život? Nula.
Ale za ten půlrok jsem v psaní udělal neuvěřitelnej skok.
Začal jsem pátrat daleko za hranicemi českých zdrojů… a objevil Atlantidu. Strávil jsem v ní roky a přišel na to, že česká představa, která pořád staví budování literárních příběhů jinam než filmové vyprávění, je zkostnatělá, zastaralá a dávno překonaná – ale stále se tu drží.
Jasně film vypráví obrazem a střihem, ale není jedna z nejčastějších knižních pouček show, don’t tell? Neboli neříkej, ukazuj? A nejsou náhodou dialogy, charakterové oblouky nebo propojení s tématem úplně stejné, ať už píšete drama, knihu, film nebo počítačovou hru?
Nosil jsem v hlavě nápad na příběh ze střední školy, který by řešil aktuální témata sociálních sítí a posouval hranice YA žánru. Spočítal jsem, že fantasy bych psal dalších 5 let a touhle dobou můj nápad už nemusí být aktuální. Takže jsem se rozhodl, že fantasy půjde k ledu, Onlajn napíšu za rok, a v roce 2017 ho zkusím vydat.
A během toho na sobě budu makat.
Tak jsem začal.
V roce 2017 jsem měl přečtených většinu knížek o psaní včetně vysokoškolských učebnic, absolvoval všechny zásadnější kurzy a vyčerpal veškerou studnici vědomostí o psaní, která v Česku byla.
První draft Onlajnu byl na slušné jazykové úrovni, ale příběhově nefungoval. A já ani po tomhle všem nevěděl PROČ.
Všechna výuka, kterou jsem si prošel, probouzela kreativitu, učila odstartovat knížku nebo zkrátka klouzala po povrchu a nikdo nevysvětloval JAK a PROČ některé věci fungují.
Kreativity jsem měl na rozdávání, knížku odstartovanou, ale potřeboval jsem hlubší, techničtější náhled na věc, abych si uměl sám odpovědět: PROČ moje postavy nemá nikdo rád? PROČ se čtenáři zasekávají v polovině? PROČ můj příběh nedokáže lidi strhnout?
A tak vznikl Klub psáčů. Místo, kde sdílím všechno, co jsem se o psaní doposud naučil. Online i offline prostor, který tě ušetří probdělých nocí, tvůrčích bloků i stokrát přepsaných rukopisů.
I ty máš možnost volby. Jít cestou krkolomnou plnou bažin a trnů, nebo tou rychlejší, prošlapanou.
V roce 2015 jsem odložil osm set stran rozpracované trilogie se zdrcujícím uvědoměním: Nejsem dost dobrej.
Nad svou fantasy jsem strávil tři roky, do psaní byl zapálenej, nemluvil o ničem jiném a na párty tak nepatřil k těm nejzábavnějším hostům.
Nosil jsem v hlavě nápad na příběh ze střední školy, který by řešil aktuální témata sociálních sítí a posouval hranice YA žánru. Spočítal jsem, že fantasy bych psal dalších pět let a touhle dobou by můj nápad už nemusel být aktuální. Takže jsem se rozhodl, že fantasy půjde k ledu, Onlajn napíšu za rok, a v roce 2017 ho zkusím vydat.
A během toho na sobě budu makat.
Tak jsem začal.
Po večerech a nocích jsem hltal blogové články o psaní. Denně jsem dvacet minut pročítal výstřižky z knížek, abych nadupal slovní zásobu. Procvičoval psáčské techniky popisů a dialogů. Hodiny četl knížky o psaní a zbytek večerů strávil nad klávesnicí.
Magořina? Dost.
Sociální život? Nula.
Ale za ten půlrok jsem v psaní udělal neuvěřitelnej skok.
V roce 2017 jsem měl přečtených většinu knížek o psaní včetně vysokoškolských učebnic, absolvoval všechny zásadnější kurzy a vyčerpal veškerou studnici vědomostí o psaní, která v Česku byla.
První draft Onlajnu byl na slušné jazykové úrovni, ale příběhově nefungoval. A já ani po tomhle všem nevěděl PROČ.
Všechna výuka, kterou jsem si prošel, probouzela kreativitu, učila odstartovat knížku nebo zkrátka klouzala po povrchu a nikdo nevysvětloval JAK a PROČ některé věci fungují.
Kreativity jsem měl na rozdávání, knížku odstartovanou, ale potřeboval jsem hlubší, techničtější náhled na věc, abych si uměl sám odpovědět: PROČ moje postavy nemá nikdo rád? PROČ se čtenáři zasekávají v polovině? PROČ můj příběh nedokáže lidi strhnout?
Začal jsem pátrat daleko za hranicemi českých zdrojů… a objevil Atlantidu. Strávil jsem v ní roky a přišel na to, že česká představa, která pořád staví budování literárních příběhů jinam než filmové vyprávění, je zkostnatělá, zastaralá a dávno překonaná – ale stále se tu drží.
Jasně film vypráví obrazem a střihem, ale není jedna z nejčastějších knižních pouček show, don’t tell? Neboli neříkej, ukazuj? A nejsou náhodou dialogy, charakterové oblouky nebo propojení s tématem úplně stejné, ať už píšete drama, knihu, film nebo počítačovou hru?
A tak vznikl Klub psáčů. Místo, kde sdílím všechno, co jsem se o psaní doposud naučil. Online i offline prostor, který tě ušetří probdělých nocí, tvůrčích bloků i stokrát přepsaných rukopisů.
I ty máš možnost volby. Jít cestou krkolomnou plnou bažin a trnů, nebo tou rychlejší, prošlapanou.
